HLAVA, TĚLO, INTUICE

„Svět existuje ve formě možností, dokud si jednu z nich nevybereme.“ – Dr. Fred Alan Wolf

Poslouchat svůj vnitřní hlas
Taky občas, když máte někam namířeno nebo jste uprostřed činnosti, ozve se takový ten tenký hlásek, který řekne: jdi tamtudy (místo tudy) nebo udělej tohle (místo tohodle) anebo jdi do akce (místo aaale, však přijde další příležitost)?

A co uděláte? Poslechnete ho nebo ho rychle zaplašíte a ujistíte sami sebe, že přece jenom sami dobře víte, kudy máte jít a jak se co dělá nebo sami sebe přesvědčíte, že tudy a takhle je to jistější? Co by se ale dělo, kdybyste ho poslechli? A jak zařídit, aby byl teda příště natolik silný, že ho poslechnete?

Před pár lety jsem se přesně na tohle ptal jednoho učitele. Co odpověděl? Něco, co je vlastně naprosto samozřejmé: „Čím víc, ho budeš poslouchat, tím silnější bude.“
A čím víc to dělám, tím snazší a slibnější to je 🙂

Možná někoho napadne, proč se takovou hloupostí vůbec zabývat.
Přijde mi ale, že neposlouchat tenhle hlas, dělá ve finále věci komplikovanější. A tak trochu je to jako prodlévat stále na stejném místě, místo udělat prostor pro něco nového, zajímavějšího a možná i smysluplnějšího.

V jedné autobiografii kdysi dotyčný poznamenal: „Nelituji toho, co jsem udělal, ale toho, co jsem neudělal.“ Není to škoda? Těch nevyužitých příležitostí, těch nezrealizovaných nápadů, které mohly obohatit nebo posunout dál i víc, než jen jednoho člověka? Jak se říká, dobré vytěsňuje vynikající. A co když poslechnutí toho vnitřního hlasu povede právě k tomu vynikajícímu?

Hlava vs. tělo?
Cvičení ásan je skvělé v tom, že tělu vždy nedovolí jít tak daleko, jak by si přála hlava. Jinými slovy, i když by hlava ráda udělala nějakou super ultra náročnou ásanu nebo klidně jen krásně čistý trojúhelník, musí se přizpůsobit tělu. Pak možná taky začne zjišťovat, že k některým věcem je třeba zaujmout trochu jiný postoj – možná zpomalit, možná začít cítit, vnímat a třeba se i nechat vést.

A že takové zpomalení vlastně není zas tolik na škodu – teda pouze v případě, že si hlava dovolí na svých úmyslech příliš neulpívat.

Samozřejmě se také může rozhodnout, že zůstane od těla odříznutá a bude dělat, jako by žádné tělo nebylo. V ásanách jí za to čeká sladká odměna ve formě úrazu a bolesti a v denních situacích ve formě nemoci.

Pokud se ale rozhodne tělo neignorovat a naopak důvěřovat jeho inteligenci, možná se časem objeví i nějaký tenký hlásek a hlava zjistí, že je i jiná, příjemnější cesta – nová, zajímavější a možná i smysluplnější…