KDE JSOU NAŠE HRANICE?

Poslouchat či neposlouchat?
Minulý víkend jsem pomáhal strýci s rekonstrukcí chaty. Vozil jsem kolečka s betonem. Pokaždé asi 20 metrů do cca 20° nepříliš zpevněného svahu.

Když jsem vezl asi 3O. kolečko a jazyk i ruce jsem už měl až na zem, vzpomněl jsem si na slova jednoho z mých učitelů, Barona Baptiste: „What are you saying to yourself in the moments of giving up? It’s just a bunch of the words. Just the words! And it is only you who gives them the power. / Co si říkáte v momentě, kdy to chcete vzdát, kdy se vám již nechce? „Už nemůžu“ je jen pár slov. Jsou to jen slova! A pouze vy jim dáváte moc.“

Říkal jsem si ok, jsem zvědavý, co se stane, když tenhle hlas, křičící: „Už nemůžu!“ nebudu poslouchat. A tak jsem vozil dál. Říkal jsem si, že to buď odvozím nebo tam padnu 🙂 A kromě toho, udělat se to stejně muselo.

A když po sedmi hodinách (místo po původně plánovaných dvou) bylo po všem, dali jsme si jídlo a já jel ještě pomoct s pár drobnostmi mámě a pak už se jen svalil do postele, jediné, co se neuposlechnutím toho křičícího hlasu stalo, byly na druhý den trochu namožené bicepsy a předloktí.

A tak mě napadlo, kde jsou vlastně naše hranice? Samozřejmě, ví se, že když si myslíme, že už nemůžeme, můžeme ještě minimálně jednou tolik, ale říkám si, proč teda na nás vyskočí tenhle hlas, žadonící: „Už dost?“ Co je ten spouštěcí mechanismus? Kdy ten moment vznikne? A proč vůbec vznikne, když se jeho ignorováním vlastně nic hrozného nestane, spíše si naopak uvědomíme, jaký potenciál máme a nevyužíváme? (A nemusí jít o fyzickou práci, novopečení rodiče ví své 🙂 )

Kde je ta hranice mezi ahimsou a tapas? Jasně, že každý ji má někde jinde a že jí lze posunovat. Taky je možné, že v daném okamžiku tělo začne jet na rezervy některých svých látek, změní se hormonálni procesy, atd., ale je tomu opravdu tak? Kdy ten moment ohrožení opravdu nastane? Když vám v autě začne docházet benzín, rozsvítí se kontrolka a vy celkem přesně víte kolik vám jej ještě zbývá, ale jak je to s tělem?

Ásana začíná v momentě, kdy z ní chcete pryč
Jeden z faktů, který je o józe všeobecně známý, zní, že lekce ásan je jen přípravou na náš každodenní život, na tu opravdovou jógu. V určitém smyslu jsou tak ásany překážkami, které stavíme do cesty svému dechu a které symbolizují překážky a situace, které nám život přináší.

A tak se i náš přístup k ásanám, které jsou pro nás náročné nebo způsob, jak se s náročnými cviky (ať už jde o ásany, vinyasy nebo meditaci) vypořádáváme, odráží ve způsobech, jakými se vypořádávéme s životními situacemi.

Jde tak zároveň o způsob, jak se na takové situace můžeme připravit a nenechat se jimi v momentě, kdy přijdou, vykolejit nebo dokonce uvrhnout do deprese.

Jednou z otázek, které jsem Baronovi před rokem položil, byla také: „Co s ásanami, které bych chtěl (jako správný nadšenec) zvládnout, ale jsou pro mě náročné? Jak na nich ještě pracovat, kromě toho, že je dělám každý den?“ Odpověď byla: „Zůstaň v nich déle, místo pěti dechů v nich buď deset.“

Jinými slovy, ten výše zmíněný hlas je někdy třeba ignorovat. Kdy a proč/jestli vůbec, už si ale každý musí odpovědět sám. Dost pravděpodobně ale v životě nastanou situace, kdy by se slova o začátku ásan dala parafrázovat tak, že život začíná v momentě, kdy si říkáme: „Už nemůžu.“

Co myslíte vy? A co tohle a další témata rozebrat a otestovat 🙂 na blížicím se jóga víkendu?