PROČ NE?

„Ať už si myslíte, že něco dokážete nebo ne, v obou případech budete mít pravdu.“
– Henry Ford

Dnes možná trochu navážu na článek z před 14 dny – Kde jsou naše hranice, a to větou, kterou občas slýchám, když dojde na cviky jako chakrasana (kotoul vzad) nebo třeba stoj na hlavě. Jaký bude pravděpodobně výsledek, když si řekneme: „Tohle nikdy nedám,“ a pak jdeme do akce?

Co nám takové přesvědčení přináší a co nám bere? A z jakého důvodu v nás vlastně vzniklo? Jak se ho můžeme zbavit? A chceme se ho vlastně zbavit?

Zamyšlení první
Když jsem byl nedávno na návštěvě u bráchy, jeho dva tříletí synové skoro po celu dobu návštěvy nedělali nic jiného, než že se neustále stavěli na hlavu, jen tak, sami od sebe, protože to pro ně byla velká legrace 🙂 A nejlepší bylo, že se na tu hlavu nestavěli na zemi, na pěkně pevném, stabilním a jistém podkladu, ale na sedačce.

Jasně, dá se namítnout, že s věkem přichází opatrnost apod., ale každá ásana a každý cvik má i svou jednodušší verzi, postupné kroky, jak se k plnému provedení dostat. Ale co si budeme povídat, tyhle postupné kroky/jednodušší varianty už nevypadají tak atraktivně a na nikoho tím nezapůsobíme 🙂 a navíc docházíme k zjištění, že dostat se do plného provedení bude vyžadovat trpělivost, že to nebude hned.

Co uděláme? Zabalíme to právě se slovy „tohle nikdy nedám?“ A po zbytek života to budeme dělat tak nějak, aby se neřeklo? A to se nemusí týkat jen ásan, dost pravděpodobně by se našlo pár takových příkladů i z běžného života..

Nebo to vezmeme jako okamžik, kdy se nám otevírají dveře k novým zážitkům a k novému poznání? – jak říkal Einstein: „Problém nelze vyřešit na stejné úrovni vědomí, na které vznikl.“ Akorát větou: „Tohle nikdy nedám,“ si tyhle dveře zase zavíráme.

Zamyšlení druhé
Druhou věcí je, že na přípravné/postupné kroky není dobré si příliš zvykat. Jinými slovy, tyto kroky jsou jen tím, co o nich říká jejich název, proto bychom je měli opravdu brát jen jako pomůcku a neustále skrz ně atakovat (tapas) plné provedení jednotlivých cviků. Samozřejmě nenásilně (ahimsa) 🙂

Dalším takovým příkladem může být přechod z chaturangy do psa tváří vzhůru nebo z psa tváří vzhůru do psa tváří dolů, kde mnoho cvičících chodidla různě vytáčí, aby je nebolely palce nohou. Stačí se ale začít soustředit více na práci rukou/paží a svalů trupu, možná si i to párkrát vyzkoušet doma a případně přidat pár kliků, aby tělo zesílilo a zjistíme, že když je váha více na rukou a k tomu ještě správně dýcháme, překlopíme se vpřed i vzad s naprostou lehkostí.

Co nám pak brání udělat plné provedení nebo se k němu skrz postupné kroky přiblížit právě dnes? Zvlášť když víme, že účinky jednotlivých ásan a cviků jsou tím intenzivnější, v čím plnějším provedení je zaujmeme a když si také uvědomíme rozdíl, mezi tím jak jsme na tom byli, když jsme ještě ásany necvičili a tím, jak jsme na tom dnes, když je cvičíme. Kdy se posuneme dál, když ne dnes?

„Otázkou není, jestli přežiju, když vystoupím ze své komfrotní zóny, ale jestli přežiju svou komfortní zónu.“
– Baron Baptiste