PROČ TO NEVZDAT

Taky vás někdy napadlo, proč se snažit o určitou ásanu dál a dál, když vaše pokusy trvají už několik týdnů nebo dokonce měsíců a stále se do ní nedostanete? Nebo to přecházíte postojem, že od zvládnutí náročných ásan se přece vaše spokojenost neodvíjí? Kde je vlastně náročnosti ásan konec?

Jediná cesta ven je skrz – Baron Baptiste
Jak říkám na seminářích i ve svém online kurzu, velké věci se dlouhou dobu odehrávají pod povrchem, než jsou viditelné na povrchu. Tak jako je nemoc projevem (dlouhodobého) přehlížení signálů těla, podobně jsou i náročné ásany výsledkem dlouhodobého a vytrvalého snažení. A klidně to může vypadat i tak, že v začátcích pozici skoro ani nenaznačíte. Pokud to ale nevzdáte a pokračujete dál (ideálně v duchu nenásilí a nelpění), žádná překážka vám neodolá. Časem totiž určitě najdete způsoby a také lidi, kteří už se dostali tam, kam chcete vy.

Není až tak důležité, jestli cíle dosáhnete, ale to, kým se po cestě k cíli stanete – Zig Ziglar
Všichni víme, že ásany jsou jedinečnou možností k „údržbě“ těla. A že věci, kterým nevěnujeme pravidelnou údržbu mají kratší životnost – od auta až po obuv.

Všichni také víme, že každý je jedinečný a proto potřebujeme každý něco jiného – pro někoho bude doživotní výzvou Marichyasana A, pro někoho, kdo zvládne ashtangovou Supta Vajrasanu, bude Matsyasana jen dětskou hrou, jak říkal mistr Iyengar.

Tak či tak, pravidelné cvicění nás mění – zbystřuje naše smysly, dodává nám více síly a odhodlání, zlepšuje trpělivost a soustředěnost dodává nadhled a ničí nemoci těla, takže ani v osmdesáti není problém zavázat si tkaničku, ani sejít/vyjít schody, natož hbitě a vtipně reagovat na poznámky svých známých.

Také nám ale dovoluje pustit to, co už je zbytečné a dál nefunguje, co nás nikam nevede. I když udělat to, může být někdy bolestivé. Ásany a pochopení, které i díky jejich praxi získáváme nám ale dává sílu – ne nadarmo se říká, že jak jednáme na podložce, jednáme i mimo ni.

Víme, že ke změnám dojde, ať chceme nebo ne. Otázkou jen zůstává, jestli tento fakt přijmeme, budeme nad věcí, budeme se jim snažit porozumět a budeme vědomě jejich součástí (stejně jako znova a znova hledáme cesty k provední ásan) nebo jestli se budeme napjatě držet ve své zóně komfortu a přicházejícím změnám dovolíme, aby nám působily bolest.

Tapas – víra – vytrvalost
Takže proč to nevzdat?
Právě mám rozečtenou knihu na téma koučování. Koučování je o uvolňování potenciálu, o tom, že kouč pomáhá koučovanému, aby si na řešení přišel sám, odhalil své rezervy a začal je využívat. Ať už přímo nebo nepřímo se tak ale koučovaný dostává k sobě samému, odloupává slupky pomyslné cibule, aby se přes ně dostal k tomu, kým/čím doopravdy je. Aby přestal hrát tu hru na předstírání, aby zpracoval své strachy a využil je pro svůj růst a aby dal prostor nejen tomu, co doopravdy chce, ale také tomu, co chce jeho.

A k takovému loupání slupek, jsou ásany tím nejsnazším krokem, jsou totiž viditelné a snadno kontrolovatelné. Vyžadují ale určité úsilí (tapas) a vytrvalost, podpořené vírou, že je jednoho dne zvládneme. Ne přehnanou, ani ne takovou, kterou rozboří první neúspěch. Stačí jen pár jednoduchých povzbuzení, možná mott těch, kteří už se přes překážky dostali.

Nic nekončí, nic nezačíná všechno se mění
A protože koučování se odvíjí od otázek, také jich na vás na závěr pár mám: Co sami sobě říkáte, abyste překážky překonali? Abyste pokračovali dál, když se všechno zdá být beznadějné. A soustředíte se na překážky nebo na cíl?